Nastavení síťového stacku v Linuxu

Distribuční skripty, NetPlan, NetworkManager

Každá (rozumná) distribuce systému GNU/Linux má nějaký způsob, jak uživateli usnadnit nastavení síťového stacku po startu sytému. Zejména jde o to automatizovat zbytečné repetitivní úlohy, které by musel uživatel dělat ručně po každém restartu. Další věc je, že se nastavení síťového stacku stává použitím těchto skriptů nebo programů více robustní - odolné proti různým chybám, dočasným výpadkům a podobně. Obojí má obrovský význam zejména u systémů, které jsou zavřeny v datacentrech a k jejichž konzoli se běžně nepřistupuje (ať už fyzicky nebo přes remote-management / KVM / IPMI /...).

My se spokojíme jen s rychlým přehledem a zaměříme se na Debian a Ubuntu, protože tyto dvě distribuce používáme v labech. Nicméně všechno další nastavení budeme dělat „ručně“ pomocí primárních nástrojů, jako jsou programy z iproute2 a podobně. To proto, že to jsou v relaci s vývojem distribucí a konfiguračních nadstaveb docela konzervativní nástroje, které se mění pomalu. A pak při řešení problémů a nebo nastavování labů jsou právě zapotřebí primární nástroje, kterými se přímo interaguje se síťovým stackem v reálném čase.

Pochopitelně když s pomocí primárních nástrojů vyřešíte daný problém a nebo nastavíte experimentální lab, je dalším krokem převést toto nastavení do produkčního systému - buď ekvivalentním nastavením ve skriptech a konfiguracích příslušné distribuce nebo zkrátka naprogramováním skriptu, kterým se systém pomocí primárních nástrojů uvede do požadovaného stavu. To je ale už celkem rutinní práce pro adminy a nezbývá, než odkázat na manuál distribuce, která se k tomuto účelu používá a vyzdvihnout programování v shellu.